,,Be happy for this moment. This moment is your life."

Květen 2017

Už se,prosím, nechci dusit.

30. května 2017 v 14:50 | Leanne |  From My Life
Seběhnu schody a v očích mám slzy. Nesnáším náš úkol do přírodopisu, nesnáším sebe, nesnáším svět kolem sebe. Dojdu na zahradu. Jsou tam nejrůznější druhy květin. Červené, modré, fialové. Většinu z nich neumím ani pojmenovat. Pochybuji, že by tu mohl být tulipán. Není. Projdu pod našim altánkem. Příliš mnoho hluku. Jdu na terasu a už chci za se sebou zavřít dveře, když v tom...Někdo na sebe křičí. Podívám se a zjistím, že je to mamka s dědou a babičkou. Křičí na sebe. Hádají se. Rychle zjistím, o co tu jde.

Mamka chtěla odvést mojí malou sestřenkou domů ( bydlí kousek od nás). Na starost ji měli babi a děda, jenže ti se někam rozprchli. A tak ji mamka vzala za ruku a šla ji zavést rodičům, kteří byli doma. Jenže je babi doběhla a sestřenkou ji vytrhla z rukou. Moje mamka ji, ale neunesla!! Tak proč se k ní tak chovají?
I přes to, že sestřenka sama říkala, že chtěla jít domů, na mamku řvalo. Co se o sobě myslí, že oni ji mají na starost, blablablabla... Ráda bych poznamenala, že děda byl napitý. Pořád za mamkou chodil, že to má jít vyřešit. Jenže s opilým se těžko mluví, ne? Jeho neustále mluvení a pronásledování mamku vedlo k tomu, že dědu polila vodou a šla nahoru. Bylo mi blbě. To už tam vtrhla sestra a začala na mamku řvát a dědu litovat. Tak jsem jí dala facku. Začala brečet, ale to jsem šla již na horu. Za chvíli tam vtrhl děda. Že, co se sestřičce děje a takové ty žvásty. Ten vztek mě tak naplnil, že jsem mu řekla ať jde pryč. Zase takové ty žvásty, jako , co si to dovoluješ a blablablabla... A začal křičet. Rozplakal jsem se a...dusila se (?). Takovýhle pocit jsem měla jen jednou. A to, když sestra křičela na mamku a sestru, že mají vypadnout. Já se na to dívala z postele. A pak jsem začala bečet a ...dusila se. Nechci, aby někdo ubližoval lidem, které mám ráda.

Děda odešel, teprve, když mu to řekl táta. Ale to není důležité. Nebo je, ale... Už nechci začít ten pocit bezmoci. Pocit, kdy jen lapáte po dechu a zkoušíme dostat vzduch do plic. Prosím, už nikdy.

Sun Strong- chci být díky ní lepším člověkem

27. května 2017 v 16:09 | Leanne |  From My Life
Ahoj světe!

Určitě máte nějaký vzor. Někoho, podle koho se řídíte. Např. se podle něho chováte, oblékáte, měníte střih vlasů. Obvykle je to zpěvák, herec a v dnešní době i Youtubeři. Je to člověk, kterým byste chtěli být. Takové vaše lepší já. Nebo, aspoň podle vás je to ta lepší stránka. Většinou je vidíme v televizi, na internetu. Jejich ústa, oči, vlasy. Někdy ani to ne. Schovávají se pod maskou. Nechcou nám ukázat svoji identitu. Přesto slyšíme jejich hlas. Jejich klidný a vyrovnaný hlas. Každičké slovo nám utkví v paměti a my jen čekáme na okamžik, kdy i my ho můžeme použít.

Ale váš vzor, vaše "lepší stránka" nemusí být v televizi. Nemusí to být ani váš soused, spolužák, nebo kamarád. Může to být i někdo koho jste nikdy neviděli. Postava, která se narodila a žije ve vaší hlavě. A srdci. Možná, že se vám zdám jako blázen, ale je blázen ten kdo má velkou fantasii a představivost? Určitě je dobré mít nějakého imanigarního kamaráda. Tak proč, si nevymyslet vaší "lepší stránku"?

Jo, zní to trochu uhozeně, ale představte si to. Něco se vám nelíbí, bojíte se a proto mlčíte. Myslíte, že vám např. Ema Watson nebo Ed Sheeran pomůže? Nikoli. Ale když si představíte, co by asi udělal váš vzor, pomůže vám to. Protože to on je narozdíl od vás osobou, která se jen tak nelekne. A tak, když si uvědomíte, co by asi udělal on, dojdete a řekne, co si myslíte. Má ta "lepší stránka" oči, rty a ruky?

To je jen a jen na nás. Pro mě, je to mé dokonalé já. Holka bez brýlí, tmavé, ne moc dlouhé vlasy, vždy dokonale oblečená. Hm...tak vypadá, ale co dál? Jak se chová? Protože je to osoba s vlastnostmi, které mi chybí je odolná proti druhým, dokáže vyjít s každým, má smysl pro humor a má skvělou design vlastnost, která jí umožní dělat z obyčejných věcí věci neobyčejné. Jo tak to je ona. Sun Strong. Cože, ví nevíte proč Sun Strong? Sun v překladu Slunce mi dává úžasnou energii. Miluji ho. Když je krásně a svítí sluníčko mám den D. Pokud nesvítí, obvykle se s někým pohádám. Slunce mi dává neději na lepší dny. Dělá mě krásnou, když mě opálí. Pro vás to může být třeba Sky (nebe),Ocean (Oceán), nebo třeba Rose (růže). A Strong v překladu, něco jako silný, odolný je to, čím chci být. Chci být silná, ale sama to nedokážu. Ale se Sun Strong si se sebou nenechám manipulovat. Možná, že se ptáte proč to není češtině. Upřímně, jak vám zní Slunce Odolné, Nebe Nebojácné. To zní příšerně!! Je to jen na vás, ale já raději zůstanu u Sun Strong.

Nezapomeňte, že ať už je to Rose Intetesting, nebo Sky Beautiful není to o tom, aby vás to přeměnilo. Ale aby vám to dodalo odvahu, která vám chybí. Se svým "vzorem" totiž můžete dosáhnout své sny.


Život po tobě - je pokračování bescelleru bescellerové??

26. května 2017 v 16:19 | Leanne |  Knihy a Filmy
Ahoj světe!

Tak jsem přemýšlela, co bych asi jako další článek vydala. V tom jsem si uvědomila, že dlouho nebyla recenze. Takže dnes tady bude KNIŽNÍ recenze na knihu Čo bolo potom alis Život po Tobě.

Pro ty, co to nepochopili, já jsem tu knihu četla ve slovenském vydání. Nejsem nijak příbuzná se Slováky, ani jsem tam nebyla na dovolené. Slovenštinu jsem se "naučila" přes YouTube neboli slovenské Youtubery. Slovensky rozumím, umím něco přečíst (bylo by vzvláštní, kdybych to neuměla, vzhledem k tomu, že jsem přečetla knihu ve slovenštině), ale zaboha neumím nic říct. Možná tak jednotlivá slova. Některá. To jsem ovšem předběhla. Možná si říkáte, proč jsem tu knihu četla ve slovenštině a ne v češtině. Knihu Čo Bolo potom, jsem dostala. Já knihy miluji a tak jsem ji i přes svou příšernou slovenštinu dokázala přečíst. Nakonec mi nějak došlo, že Slovenky číst umím vážně dobře a tak s četbou nebyl žádný velký problém.

Anotace:

Kdybyste ztratili někoho, koho jste moc milovali, jak moc by to změnilo váš pohled na svět? V pokračování světového bestselleru Jojo Moyesové Než jsem tě poznala najdeme Louisu Clarkovou v přesně takové situaci. Po intenzivním půlročním vztahu s ochrnutým Willem Traynorem, který se rozhodl ukončit svůj život asistovanou sebevraždou, zůstává Louisa sama, zmítána smutkem a výčitkami svědomí. Po vážném úrazu se navíc musí vrátit domů k rodičům. Jako by byla najednou zpátky na začátku cesty - život po Willově smrti totiž znamená učit se leccos znovu, stavět na nových základech. Záchranář Sam Fielding, pro něhož je kontakt se smrtí každodenní náplní práce, by snad mohl být právě tím, kdo Louise pomůže se zase vrátit do života, jenomže pak se z Willovy minulosti nečekaně jako uragán vynoří Lily - jeho šestnáctiletá nezvladatelná dcera. A všechno je rázem jinak…


Vždy, když píšete druhý díl - pokračování, si musíte dávat pozor, aby jste nezastínili ten první. Tedy...v tom záporném příkladu (protože v kladnem příkladě, můžete být rádi, že se vám to podařilo a nepokazilo) se totiž může stát, že ten druhý díl bude tak hrozný, že to trochu poničí i pověst tě první knihy. Podle mě je to přesně tenhle případ. Jojo Maysovou mám ráda, ale tohle...no, já nevím. Sice asi každému, kdo četl první díl Než jsem tě poznala vrtalo v hlavě, co bylo po tom? Co asi Louisu dělala? Ale upřímně, když už druhý díl tak pořádně.

Tuhle knihu jsem četla hooodně dlouho. Vlastně jsem se k jejímu čtení nutila, což není nejlepší. Na knihu jsem se těšila a možná proto mě zklamala. Přišlo mi to hrozně klišé, ale hlavně mi už Louisa Clarková z Než jsem Tě poznala nepřipadala, jako v pokračování Život po Tobě. Připadala mi, jako úplně nová postava. Už to nebyla ta upovídaná a čarovná Louisa, ale stala se z ní člověk, který přežívá. Mrzí mě to. Louisu jsem v prvním díle měla ráda, ale tohle se nějak nepovedlo.
Celkově mi ta kniha připadá nudná, předpovídatelná a...OMG! Vůbec nechápu jak to ta Jojo Maysová mohla takhle zprznit. Kniha mě sice asi posledních + - 5 kapitol pohltila ( ne nijak drasticky), což mi ovšem na to, že má tahle knížka 30 kapitol nepřijde nic moc.

Závěr? Nedoporučuji číst a když už tak na vlastní nebezpeční. Kniha mě ohromě zklamala​ vzhledem k tomu , že první díl byl úžasný. Sečteno odečteno kniha si podle mě zaslouží tohle ohodnocení (sorry, hvězdičky jsem nenašla):

💛💛❤❤❤
(2 srdíčka z 5)

Četla jsi tuhle knihu? A jak se Ti líbila? Napiš do komentářů určitě si to přečtu. Brzy nashledanou u další recenze!


Můj první Mini Haul

25. května 2017 v 15:24 | Leanne |  Fashion
Ahoj světe!

Nemůžu uvěřit, že píši právě tenhle článek. Já a haul? Hm...asi těžko. Ale přeci, když čtete tyhle řádky, tak to musí být a je pravda . Ne že bych haul nikdy nechtěla psát. Jen se ke mě nehodí. Jsem holka, která nejraději chodí v teplákách a volném tričku. Jo, jistě je mušíme někde kupovat, ale neřešíme to tak. Poslední dobou ovšem nakupování miluji a tak je na světě nehle mini haul. Jinak ne, tohle není reklama, protože kdo by chtěl, aby mu dělala reklamu holka s blogem, který nikdo nečte a má fůru pravopisných chyb? Jo, nikdo. Takže jdeme na to.

Jako první tu máme knihu Koruna od Kieri Cass. Tu spisovatelku miluji stejně jako její knihy. Na tuhle knihu jsem se těšila děsně dlouho až vyjde v dostání i v češtině a s světe div se já ji mám! Koruna je další pokračování od Selekce a od Dcery. Na Selekce jsem recenzi psala na Dceru ani na Korunu ne (možná protože jsem si ji teprve dnes koupila), ale brzo se na obě dvě chystám! Knihu Koruna jsem koupila v Knihkupectví Dobrovský za 289Kč.


Mím dalším úlovkem je náramek
z obchodu Orsey. Vždy, když tam jsem, tak si prohlížím jejich bižuterii a pak najednou CVRNK! Do oka mi padl tenhle nárámek. Jako v Popelce, že? Takový náramek už dlouho hledám. Přesněji náramek s přívěsky a tenhle mi připadá tak dívčí. Tenhle náramek je z Orsey za 199Kč.


Další důvod, proč jsem jela nakupovat je ten, že nemám boty. Nebo spíše mám, ale sestra mi je pořád bere, nosí je na doma a do školy a z mích krásných polotenisek (ne, nevím jak se přesně jmenují) jsou příšerné... příšerná...co to vlastně je? V každém případě se to nedá nosit. V obchodech jako je Baťa, Deichmann a CCC se mi žádné "poloteniseky" nelíbily. Byly buď nudné nebo vyloženě příšerné. Tak jsem zavítala do NewYorkeru, kde jsem si vybrala tyhle bílé krajkové "poloteniseky" . Podle mě jsou naprosto boží. Jsou tedy z NewYorkeru a stali 349Kč. Poslední dobou si akorát tam kupuji boty, protože se mi jinde nelíbí.

Poslední z mé nakupovací horečky je tahle toaletní voda. Je to "šumivý koktejl citrusů a letního ovoce zalitého sluncem se svěží mátou". Aspoň takhle je to tam napsané. Moc hezký mi to voní, takové ideál na léto. Jmenuje se to Collection Été (tedy doufám, že se to tak jmenuje). Koupila jsem to v Yves Rocher za... Vlastně nevím kolik to stálo, protože tohle mi platila mamka.
Tak to je asi konec mého prvního haulu. Ráda bych v něm pokračovala, neboť mě to začalo bavit. Doufám, že Vás to bavilo přinejmenším tak jak mě. Tady bych se měla asi rozloučit . Takže brzké schledání u další článku tady na blogu (un) ordinary girl!!

PS: Ne to rozloučení nebylo rozloučení, protože Vám Ti chci poděkovat. Za co? No, to jen díky Tobě jsem se stala Blogem dne. To Ty jsi mi dal podporu, spoustu energie a vždy jsi mi vykouzlil úsměv na tváři. Miluji Tě!! 😘😍Nyní jen doufám ve více takových dní. Pokud tenhle blog miluješ stejně jako já na instagramu un_ordinary_girl (kde můžeš sledovat např. i blogerku Vicollu: vicolla_blogger) najdeš novinky z tohohle blogu. Staň se součástí blogu (un) ordinary girl!❤❤❤

Píšeš básničky? Tak to potřebuji právě tvoji pomoc!

23. května 2017 v 17:41 | Leanne
Ahoj světe!

Tohle ani není tak článek, ale prosba o pomoc! Tedy dalo by se to tak říct. Jde o to, že se máme naučit jakoukoli báseň. Nemusí být od známého autora, ale musí mít aspoň 4 sloky se 4 řádky. Pokud má jedna sloka třeba 8 řádku stačí jen 2 sloky. Dlouho jsem na internetu hledala, ale pak mi došlo kam zajít. Na Blog.cz! Vždyť tady se mezi námi určitě schovává mnoho velmi nadaných lidí. Proto prosím o radu, jestli někdo náhodou neví nějakou pěknou básničku, která by splňovala požadavky. Nemusí být od známého autora. Může být klidně vaše. Pokud nějakou takovou máte nebo víte o stránce, kde je najdu napište mi prosím na můj email: unordinarygirl@email.cz nebo na blogový profil instagramu un_ordunary_girl. Budu moc ráda za vaše odpovědi. Taky mě napadlo, že kdyby se mi nějaká báseň opravdu líbila, mohla bych ji tady vystavět. Tým pádem se z pomoci stane něco jako "soutěž".

Všechny vaše básničky posílejte do pátku 26.5 do půlnoci. V sobotu bude vyhlášení. Ovšem jen pokud bude dostatek soutěžících.

Moc Vám děkuji.

Podpadky pro dámy hold nejsou pro mě

23. května 2017 v 17:08 | Leanne |  From My Life
Vyjdu na žulovou cestu a nohy se pode mnou nebezpečné prolomí. Naštěstí udržím rovnováhu a snažím se i se svými boty dostat do auta. Jakmile vyjedeme začínám litovat své volby, nebo, že jsem si nevzala tenisky na přezutí. Nebo baleríny. Či cokoli bez podpatku. Ale ne, já chytrá dívka si musím vzít boty s podpadkami. 10 centimetrovými. Jako vážně? Ok, dnes se fotíme, ale vzít si podpadky? Dojdeme sedne, zápozujeme a jdeme zpátky do třídy. A já si vezmu 10 centimetrové podpadky. Nikdo se mi přece nebude dívat na nohy! Hm...nebo jo? Z myšlenek mě probudí hlučný hlas žáků naší školy. Vystrčím hlavu z okýnka a podívám se na ně. Někdo zvolil pestrobarevné oblečení, jiní černo-bílé a jen pár lidí dalo stejně jako já na elegantní. Podívám se na své tmavě modré šaty z C&A. Zvolila jsem špatně? Zvednu ruku a pohladím své vlasy. Pod dlaní cítím své nakulmované vlasy zpevněné leskem. Doufám, že aspoň vypadám dobře.

Otevřu dveře auta směrem ke škole. Děkuji tomu na hoře, že jsme chytli místo přímo před školou. Tak je jen malá pravděpodobnost, že spadnu. Vejdu do naší šatny. Sebevědomě, nebo se o to aspoň snažím; mám přece 10 centimetrové podpadky! Vejdu dovnitř a nic kromě znuděných pohledů. Že bych si spletla den focení?

Ne, nespletla. To mě potvrdil i největší problém mých spolužáků: "Snad půjdeme až 3 hodinu. To máme matiku". Jo celkem je chápu, kdo by proboha chtěl matiku? Pro naši smůlu jdeme už 2 hodinu. Všichni jdeme běžime do šatny se rychle přesléct. Obuju si svoje botičky a...Huráááá. Konečně si mě někdo všiml. Holky hned, že ony by v tom neušly, že jsem teda vysoká (normálně jsem nejmenší ze třídy) a takové ty bláboly. A já si jen v duchu říkám: ,,Jo holky, to já taky nevím jak se na těhle botách udržím." Vyjdeme na školní zahradu a za povelu "seřaďte se podle výšky" si stoupnu na konec řady. Jsem přece nejmenší ne? No, podle fotografa ne. Posunul mě dopředu! Jo, tak odteď si budu z holek dělat srandu, že jsem vyšší než ony. Možná, že mi někdo dal čtyřlístek, protože jsem nespadla a navíc se vyhnula trapnému momentu, kdy lezu na lavičku , protože jsem seděla na židli! A pak už jen sýr, pár fotek a hurá na matiku. Nakonec jsem se vyfotila ještě s holkama, které jsou strašně fajn a vydala jsem se po nebezpečně rozkopaných schodů do třídy.

Možná vás zajímá cesta domů. Ne, nejela jsem autem a ano, přežila jsem. Teda...aspoň myslím. Cesta se podařila bez problémů (což je vzhledem k tomu, že jdu kolem potoka, kde jsou kameny a tráva docela uspokující). Cestou ze školy mě spolužáci obdivovaly, že v tom ujdu a jeden kluk říkal, že jdu jako posraná😂😂. No, on asi nikdy nepůjde v 10 centimetrových podpadkách a nezjistí, že aby nespadnul musí jít pomalu. Až na našem dvoře mě nohy neposlechla a já spadla. Myslím si, ale že na to, že jsem byla v takové výšce jsem dobrá. No jo no, podpadky pro dámy hold nejsou pro mě.


Nechci patřit do party která pije a fetuje.

21. května 2017 v 15:50 | Leanne |  From My Life
Ahoj světe!

Dnes bych vám tu ráda pověděla o narozeninové oslavě mojí maminky. Je jí 40- takže všechno nejlepší. Jako dárek jsem jí dala knížečku "MAMINKA", kterou jsem vlastnoručně vyrobila. Jde vlastně o to, že jsem tam o ní napsala příběh, nalepila tam naše společné fotky a na poslední stranu jsem jí napsala dopis. O to teď, ale nejde. Jde o to, co se stalo po 20:00 hodině.

Někdy kolem 20 hodiny k nám na oslavu totiž přisel i bratranec, jeho nevlastní brácha a jeho spolužák. Bratranec a jeho spolužák chodí do druhé třídy našeho ročníku. Chodila jsem s nimi na první stupeň, ale na druhém nás rozdělili. Takže já jsem v B a oni v A. S bratrancem (říkejme mu třeba Erik, stejně jako jeho nevlastnímu bráchovi ) Erikem se vídáme, protože ho doučuji matiku. Ale to není důležité. Raději budu pokračovat.

Protože jsme se nudili a nevěděli jsme, co moc dělat, začali jsme hrát schovka i s menšími dětmi. Později jsme se od nich, ale rozdělili a zůstali jsme pod altánkem jen my 4 ( já, Erik a Erik , jeho spolužák Michal a moje starší sestra Klára).Za chvíli jsme si šli sednout na schody před domem. A co kluci nevymysleli? Šli si pro alkohol(nikomu z nás není 18, nejvíc mojí sestře a to 17). Ovšem nic nenašli za alko jenom nealko pivo. Všichni z naší čtyřce kromě mě měli. Nějak nevím proč, je to přece nealko, ale přeci... V altánku taky našli kousíček vína a tak ho vypili. Já zase ne.

Po chvíli jsme se šli projít na hřiště. Bylo zajímavé, když si ostatní povídali a já mlčela. Já přemýšlela. Vždycky jsem si přála být v partě, která chodí po 10 hodině večer ven. V partě která pije, nadává, baví se a... Nějak jsem zjistila, že tohle nechci. Nechci být ta holka z té party, která pije, fetuje a chodí pozdě domů. I přesto to byl úžasný pocit. Pocit, že jsem někdo. Že někam patřím. Že se bavím s největšími borci na škole.

Myslím, že tahle chvíle se mi z hlavy jen tak nevymaže.


Když, se nikdo nedívá, tančím jak idiot na píseň Závislák.

20. května 2017 v 14:57 | Leanne |  Téma týdne
Ahoj světe!

Konečně doma. Jo, tak tuhle větu jste určitě už někdy řekli. Já obvykle, když přijdu ze školy. A tak není výjimkou, že ji řeknu právě teď. Vyzuji si boty a pošpičkách jdu nahoru, aby mě náhodou někdo neslyšel. Zcela zbytečně. Doma nikdo není. Možná, že by byl někdo smutný, ale já rozhodně ne. Hodím batoh na zem a skočím na postel. Rychle vezmu do ruky mobil a projedu instagram. Po nějaké době se podívám na strop. Co asi budu dělat teď? Úkoly ani nic do školy se mi dělat nechce. Zavřu oči a zase je otevřu. Rychle vyskočím z postele a utíkám do kuchyně. Otevřu ledničku a rychle zkouknu její obsah. Hm... Rychle vydělám pár věcí. Otevřu Nutellu, podám si nůž a...zapnu si písničky na mobilu. Jej, tahle je moje oblíbená, řeknu si a přidávám se spolu s Vadimem do zpěvu k písničce Druhá Tvář. OK, vím že zpívat neumím, ale nikdo mě neposlouchá. Po chvíli přidám ke zpěvu i tanec. Zavrtím boky, zamávam rukama a udělám krok dopředu a zpět. Na mobilu se přepne písnička na píseň Závislák. Jo, tak na tuhle píseň já jsem vážně závislák. Docela se divím, že jsem svým zpěvem a tancem nezbořila dům. Možná, že jsem vypadala jako idiot, ale ...Když se nikdo nedívá, tak proč ne?

Leanne❤

Vstávala jsem v pět: viděla jsem zápat slunce a rozplakala jsem maminku.

15. května 2017 v 18:06 | Leanne |  From My Life
Pomalinku otevřu oči a chystám se je zavřít, ale...STOP!! Nezavírej oči. Vstávej. Křičím na sebe a i přes velkou ospalost (je přece 5 hodin ráno a je neděle!!) vstanu. Popadnu směs barevných papírků a opustím vyhřátou postel směrem ke kuchyni. V kuchyni se musím zastavit. Východ slunce. Wow. Kdy jsem vlastně naposled viděla východ slunce? Ty krásně nadýchané chomáčky oblohy. Chci přistoupit k oknu a podívat se na tu nádheru zblízka, když si uvědomím proč v 5 hodin ráno stojím v pižame a stojím na chladné kuchyňské podlaze.
Vejdu do chodby a pomalinku, jako ve filmu, který se vám neustále seká, otevřu dveře. I přes mé zpomaleném pohyby klika zavrzá. Ajaj.Vejdu rychle do obýváku, ale nezavřu dveře (co kdyby zase zavrzaly?). Přesně jak jsem si myslela, dveře do ložnice jsou otevřené. Snad je neprobudím. Položím papírky na stůl a vylezu na křeslo. Podívám se na strop. Na lustr. Šáhnu na jednu z žárovek a pod prsty ucítím provázek. Vydechnu úlevou. Pomalu vytáhnu provázek ze žárovky a až na jedno zaseknutí bez problémů. V tu chvíli jsem ráda, že jsem si ho včera kolem tě žárovky omotala, protože si neumím představit, že bych to zavazovala teď. Jo, je sice světlo, ale jsem stááášně unavená. Na důkaz zívnu. Vezmu provázek a uváží ho kolem úchytky na okně. Při zavazování ovšem spadne ozdoba. Zastavím se a ani nedýchám. Slyším, jak někdo vstane z potele a naštěstí si i lehne zpátky. Vyberu z hromádky papíru srdíčko a pověsím ho na provázek. Poté další. Pak se vrhnu na bílou kytku(nebo co to je) a pověsím na ni citáty. Najednou, ale uslyším jak někdo jde. Ve dveřích se objeví hlava táty . Rukou mu naznačuji ať jde pryč. Poslechne. Uff. Pokračují ve věšení , když v tom začne zvonit mobil. Po chvíli neustálého volání přivřu dveře a naplňuje mě vztek. Kdo ze zákazníků zase taťkovi volá? Rychle pokračují ve věšení. Když mám hotovo rozhlednu se po pokoji. Všechny papírky jsou naproti dveří, takže je uvidí hned jak vejde. Když vejdu do mého pokoje stále zvoní mobil. Už se chystám ho típnout, ale v tom si uvědomím , že je to můj budík, kdybych náhodou zaspala, který jsem si ovšem zapomněla vypnout.

Vrátím se do pokoje a usnu. Usnu, ale ne nadlouho. Za chvíli někdo otevře dveře. Je to mamka. A pláče. Sedne si na postel a řekne ,, to se Ti moc povedlo. Je to nádherné. Rozbrečela mě to." Usměje se a nechává mě v pokoji samatnou jen s mými myšlenky.

..............

Možná, že někoho to už napadlo. Tenhle článek je o tom jak jsem mamince před ložnici vyvěsila srdíčka a citáty k dni matek. Tohle všechno mě napadlo v sobotu večer, když jsem si uvědomila, co je zítra za den. Nemusíte jí něco kupovat. Tohle stačí. Víte co se říká. "Lidi přicházejí a odcházejí. Ale vzpomínky ty zůstávají."


2. kapitola mého snu

14. května 2017 v 10:18 | Leanne |  Kniha mého snu
Ahoj světě!

Předem bych chtěla upozornit, že téma pro tento článek je tenhle blog. Pokud se Ti můj blog líbí nebo jsi jen zvědavý čti dál. Pokud je Ti to šumák...

Založení blogu bylo a stále je úžasný pocit. Pocit, že přeci jen něco dokážu. Už od mala miluji psaní a mým snem je být spisovatelkou. Nikdy si, ale nejsem jistá jestli jsem dost dobrá. A tak jsem si založila tenhle blog. S postupným časem se pro mě blog stal "mojí chvilkou". Chvilkou, kdy jsem to já a nikdo jiný. Miluji takové chvilky. Opravdu.

Nedávno jsem napsala pár článků bez úspěchu. Žádný komentář nebo ohodnocení. Nic. A tak jsem si začala říkat, v čem jsou moje články tak hrozné. Přečetla jsem si je. A závěr? Nedivím se vám, co jste ten článek ignorovali. Je nudný, dlouhý a fysolofický. Brr. Takové články nesnáším. Nerada je čtu, tak proč je píšu? Spíše je to vylévání srdce bez hlavy a paty. Když si je potom přečtu cítím se hrozně. Jak jsem tohle mohla sakra napsat?

Většina lidí by se na to vykašlalo a založili by si nový blog. Několik by se na to vykašlali úplně. A já...a co vlastně já?

Prvních pár minut jsem se chtěla založit noví blog. Ale pak jsem si začala uvědomovat, co bych tím ztratila. Všechny články. Můj pozdrav. Vás, co můj blog čtěte. Bylo mi smutno opustit to, ale...říká se přece "každý konec je noví začátek ne"? Jo, říká, ale já nechci konec. Aspoň teď ne.

Chtěla bych se Vám, co nejvíce přiblížit. G# mě ničím nespojuje. Je to, čím chci být. Nebo spíše čím jsem chtěla být. Teď chci být sama sebou. Žádné filozofické články. Já a moje "problémky." A protože chci být já, moje nová přezdívka bude Leanne.Víc to souvisí s mým jménem a...jsem to tak nějak já.

Další věc, co bych Vám chtěla říct je ta, že jsem upravila menu a tím pádem se můžete pomocí emailu přihlásit k odběru nebo mi jen tak napsat.
Ovšem, protože ani já nijak zvlášť na email nechodím, založila jsem si profil na instagramu. Jsem tam jako un-ordinary-girl takže mě můžete sledovat a psát tam. Na tenhle profil budu přidávat upozornění na nové články, ale i fotky související s blogem.

Děkuji za Vaši pozornost, nabíjíte mě nepopsatelnou energii. Děkuji.

Jsem jen dospívající dívka rozviklaná nad hranicí normálnosti

12. května 2017 v 18:07 | G# |  Téma týdne
Ahoj světe!

Je neděle a já jen tak stojím nad skříní. Moje každodenní každotýdenní problémky. Co si asi tak vzít ? To triko ne, to jsem měla nedávno. Tady to je s dlouhým rukávem. Tohle je moc červené. Můj zrak zabloudí níž. Pod hromadou barevných triček je jedno tmavě šedé. Povzdechnu si a polknu knedlík. Jo, tak tohle triko jsem neměla stááášně dlouho. Ale proč vlastně? Materiál je pohodlný. Triko delší. Mám to tak ráda, protože mi nemrznou záda a je to fakt cool. Tedy...aspoň si to myslím...

Takproč tedy si ho zítra nevezmu?
Důvod je prostý. Je na něm Hello Kitty. Víte co, ne? Taková ta bílá kočička. Podle některých křesťanů zlo. Podle holčiček, no jak bych to asi řekla? Aaaaaaauudngdcnnkd! Chápete? Ne? No, zkrátka úžasná věc . Jenže​ já nejsem malá holčička. Jsem dospívající dívka. Už tak se nákláním nad hranicemi​ normálnosti. Stojím těsně u čáry. Pomalu se vikláním a ... Padám? Ne ještě ne. Ale triko s Hello Kitty mě převrhne a já spadnu na ... na druhou stranu?Možná... Sice si občas berou někteří slavní Youtubeři a blogeři triko s Hello Kitty nebo Minie. Ale já... Já nejsem slavný Youtuber . Já jsem jen dospívající dívka rozviklaná nad hranicí normálnosti.

G#

JSEM ANOREKTIČKA???

9. května 2017 v 17:19 | G# |  From My Life
Ahoj světe!

Právě jim sušenku a v krku mám Saharu. A to jen díky ANOREXII. Sušenku se pokouším ujíst svoji nervozitu, z které mám , jen tak mimochodem, tu Saharu. Bojím se anorexie a chci se tím s vámi podělit. Ale co když, to budete ignorovat? Co když mi neodpovíte na mé otázky? Co když bude tenhle článek pro vás vzduch? No...snad nebude. Snad mě pochopíte a dáte mi radu. OK, už to moc natahují takžeee....

Nejsem anorektičeka a doufám, že ani nebudu. No, JÁ si myslím, že nejsem. Ale co , když ano? Ne ne ne... Nemyslete si , že jsem obyčejná holka, která si jen tak myslí , že je anorektičeka. Jsem holka, co jí sušenku , má v krku Saharu a chce vám povědět svůj příběh...
Už od mala jsem byla chudé dítko. Dítko, které i když dní čokoládu nepřibere. Vánoce s tloustnutím podle mě nemělo nic společného. Mohla jsem sníst na posezení celou krabičku cukroví a nepřibrala jsem. Ve škole jsem na obědy nechodila. Doma mi vařila babička , ale já běžné nejedla nebo se v tom porýpala. A tak jsem si zvykla obědy nejíst. Později nám začala vařit mamka , ale já tou dobou brala jídlo jako něco, co nás okrádá o čas. Někdy jsem poobědvala to ano, ale jen občas a obvykle jablko nebo tak něco.
Ve škole jsem jedla skoro pořád, doteď nechápu proč, ale měla jsem tam obrovský hlad. Možná protože jsem nesnídala. Jednou jsme se s holkama pohandrošili a ony mi řekli, že jsem tlustá. Jen tak ze srandy. Poté mi to několikrát ještě zopakovali na 1. stupni. Dnes se s nimi moc nebavím, ale protože jsem to já muselo se stát něco ji jiného.

Dnes je dnes a pro mě znamená jídlo něco jako jídlo=žrout času. Možná , že proto mi nevadí vynechali večeři či oběd. A možná , že právě proto mi ráno často kručí v žaludku. Protože je pro mě ovšem jídlo ztráta času naučila jsem se to ignorovat. Prostě spát dál nebo pokračovat v činnosti.

Moje starší sestra mi říká, že jsem anorektička. Opravdu? Podívám se na sebe do zrcadla. No... možná...Nechci tomu věřit . Ta osoba v zrcadle je určitě někdo jiný. Podívám se po pokoji. Nikdo jiný tu není . Jsem tu dočista sama. Zavřu oči a pomalinku je otevírám. Nejprve vidím rozmazanou béžovou kůži. Ovšem později vidím ostřeji. Kosti na krku, žebra a tlusté nohy. Je to vůbec možné? Chci , snažím se přibrat , ale nejde to. Popravdě mi někdy připadá ,že bych mohla schudnout v nohách , ale...dlouhý příběh.Tu holku v zrcadle, kterou by kde kdo mohl považovat za fanynku proann blogu. Ale já nejsem. Jsem holka se slzami v očích. Chci , aby to byl jen sen. Tak proč není?

G#...

Už mě prosím neponižuj!!!

5. května 2017 v 16:27 | G# |  From My Life
Ahoj světe!

,,Jseš vůbec normální?" Jo, tak tohle mi řekl "borec", který hulí ve škole. Podívá se na mě tým svým "OMG to je kráva" pohledem a já... A co já? Já jen pípnu: ,,Já teda ne" a otočím se. Chci prič. Daleko odsud. Od téhle budovy. Prosím ať už donesou ty klíče.

Ale popořadě. Je pátek , poslední den školy v týdnu a já jsem se rozhodla být "ta oblíbená". Nevyšlo mi to. Proto Vás varuji! Nikdy , ale nikdy nechtějte být "ta oblíbená" po poslední hodině (Za chvíli jdou všichni domů a ta vaše "oblíbenost" je Vám na nic. Po víkendu na to stejně všichni zapomenout a Vy musíte začít od znova. Tak proč se namáhat?) a pokud jste měli před tím tělocvik (Velké riziko zápachu potu!!). Ale protože to jsem já, tak jsem si řekla Proč ne? No jo, možná pro ty body navrchu.

Nemyslete si, že jsem byla taková vždycky. To ani náhodou. Na prvním stupni na ZŠ jsem byla oblíbená. Jaksi jsem si to neuvědomovala a až teď , když se ohlédnu zpátky , vidím jak jsem byla blbá. Nebyla jsem namyšlená nebo tak , ale brala jsem to jako samozřejmost. Na druhém stupni ZŠ to bylo jinak. Necítím se dobře ve velké společnosti a tak jsem byla nešťastná, že je nás ve třídě přes 20. Místo zábavné a stále smějící holky jsem byla vystrašená.

Možná , že právě pro to jsem dostala novými lidmi nálepku "ta nudná". Minimálně u kluků. Ale protože se některé holky začali víc bavit s klukama , byla jsem taky pro ně "ta nudná".

Nejvíc mě štval a pořád štve jeden kluk , který jak jsem na začátku již zmiňovala si o sobě myslí , že je borec. Je ,ale podle Vás borec někdo, kdo kouří, nadává nebo ponižuje druhé? Podle mě teda ne. No, tak tenhle "borec" mi hodně znepříjemňuje čas trávený ve škole. On do mě schválně narážel a kdykoli jsem kolem něj těsně přešla hned mi začal nadávat. OK, jednou, dvakrát , ale připadá mi že jsem tak trochu jeho "terč". Určitě to znáte . Nějaký idiot ve třídě začne dělat kraviny a předvádět se , ale jakmile dostane poznámku je uražený a hodně, ale opravdu hodně naštvaný. Pak stačí malinká věc , jako např. stojíte mu v cestě a tak Vás bezmilosti chytne a odsune pryč. Nebo na Vás spadne , když čekáte v šatně plně lidí , když se pere s jiným klukem. Jakmile se mi tohle stalo vynadala jsem mu. Jeho reakce? Smích a ukazování na mě . Když spadl i na mou kamarádku , která je velmi tichá, zastala jsem se jí a vynadala mu. Což vede k další věci , a to je zastání jiných nebo spíše slabších. To přece oni nemají obvykle dost odvahy bránit se sami. Ale ostatní?Ruku před ústa, aby se nesmáli na hlas. Hm... Nejspíš jim nedochází , že když Vám někdo spadne na záda tak to boli. Já mám navíc problémy se zády. To , ale některým jaksi nedochází .

Pro toho debila jsem "terč". Myslí si , že jsem nudná a že se všeho bojím. Ale tenhle člověk mě nezná. Neví jaká jsem sama sebou nebo , když je nás míň. Neví o mě nic a přesto si myslí , že ví vše.

Prosím, nikdy nedělejte to, co on dělá mě. Nevíte, proč se tak chová . Nevíte jestli nemá problémy v rodině. Nevíte o něm nic.

G#...❤

Nesnáším školu, protože mi bere moji "chvilku pro sebe"

3. května 2017 v 17:00 | G# |  Téma týdne
Ahoj světe!

Dnes nechci být dětinská (upřímně doufám , že jsem tady ani nikdy moc nebyla), ale opravdu mě škola štve. Ani ne tak škola samotná (jako když jsme ,,ve škole,, ), ale to všechno o co nás škola připraví. O volný čas , kdy může dělat to co nás baví. Ok, někdo ve svém ,,volném čase,, kouří nebo tak něco (Tohle nemyslím nijak zle. Kouření mi ano moc nevadí , ale nechápu lidi co kouří ještě před 18-ti).Ale co my, ti kteří chodí do zájmového kroužku , jsou venku s kamarády nebo se dívají na filmy​? Jo tak přesně nás všechny okrádá škola o ,,chvilku pro sebe,,.

Chvilku pro sebe má každý jinou. Někdo si ve svojí chvilce dělá masku na obličej , jde do kina, jde na večeři nebo jen tak odpočívá ve vaně. Já ve své chvilce nebo spíše chviličce jsem ráda sama. A ať už si pustím film a ukusuji při napínavem momentu sýr či ujídam popkorn nebo si jen tak čtu knihu. Pro někoho běžné pro mě ovšem vzácné. Miluji , když jsem sama. To ticho. I když se někdy opravdu bojím jen jít do koupelny jakmile uslyším vrznutí podlahy a vím , že jsem doma sama .Ale já to miluji. Být sama. Nebýt někým​ omezována. Být sama sebou . To je moje chvilka.

Bohužel je tyhle chvílek míň a míň. A to jen díky škole. Protože co děláte když přijdete že školy? Úkoly a povinnosti. Já se tedy hned po škole neučím , ale snažím si udělat takové ty úkoly. Slohovku,něco doplnit... No, a po takových hodinách dřiny je konečně chvilička pro sebe. A to (asi každý) trávíme na internetu a sociálních sítí. Ať už je to Facebook nebo YouTube, určitě jste tam každý byli. Možná , že právě protohle to všechno jsou často z chvílek chviličku.

Takže místo abyste je měli každý týden je máte (když máte den D) jednou za měsíc.Ale když ten den D máte , pak je velká pravděpodobnost , že budete mít i tuhle chvilku pro sebe. Je vcelku jedno jestli ji strávíte s rodinou v parku, s přáteli v nočním klubu nebo se svou drahou polovičkou někde v noci na vyhlídce , odkud jde krásně vidět město. Pořád je to ,,chvilka pro sebe,,.

Já dávám přednost samotě někde v knihách , ale Vy nebo spíše Ty to máš určitě jiné. Tak co, jaká je tvoje ,,chvilka pro sebe,,?

G#...❤

Mami , tati, ale příští rok do Anglie jedu!!

2. května 2017 v 14:56 | G# |  Travel
Ahoj světe!

Jak jste si mohli všimnout už z názvu článku do Anglie nejedu. Nebudu vám tady říkat , že jsem je prosila a vymýšlela nejrůznější důvody proč tam jet. Později mi nějak začalo docházet , že tam nepojedu . Takový ten pocit , kdy to prostě víte a stejně tak víte , že to nezměnite.

Článek Mami, tati chci jet do Anglie (kdo nečetl určitě si přečtěte!) jsem vydala v pátek. Večer jsem rodičům tak ,,nenápadně,, naznačila , že bych tam chtěla. A tak nějak jsme se do toho zakecali , že jsme se dokonce(!!) podívali na letenky do Londýna. No , popravdě jsem tam po tom , co jsem se dozvěděla cenu chtěla podívat ještě víc. S rodinou. Což je nemožné , jak jsem se později dozvěděla. A i když letenka (pouze některá ne všechny) stojí 500 (ano, tak málo) ubytování asi tak 20.000 na osobu za den. Pak jsme , ale přišli k jinému tématu a já už neměla odvahu se vracet a říct jim to.

V sobotu jsme se začali opět bavit na to to téma. Anglie, město opravdu zajímavé . A pak jsem jim to řekla.,,No, my teď máme možnost jet do Anglie- Londýna." Řekla jsem to ,,opatrně -nenápadně,, aby se nevylekali. A reakce? Žádná! Naprosto , ale naprosto žádná! Prostě se dál bavili o Londýně. Tak chápete to!! Já jim tady řeknu , že chci jet do Londýna a oni to přehlížejí!( No, i když jsem jim to měla říct přímo).

V pondělí jsem jim to řekla po druhé a naprosto ,ale naprosto jasně a zřetelně.,, Mami , tati mohla bych jet příští rok se školou do Londýna?" . Teď jsem jim začala vykládat takové to jako , že bych si zlepšila angličtinu , viděla památky a blablablabla... Jejich odpověď mi vyrazila dech.,, Jestli chceš tak klidně". Jako vážně? Tak já se celý den strachuju , že je pro mě Londýn tabu a světe div se! Já opravdu pojedu příští rok do Londýna.
(Nevím, proč jsem sem dala tuhle fotku , ale když se na ni podívám napadne mě slovo LONDÝN)

Možná , že si právě teď říkáte něco jako,, Ať příští rok? Tak to si to rodiče jistě rozmyslí". Ale nebojte, nerozmyslí. Víte jak jsem měla takový ten pocit na začátku? Tak přesně takový mám teď. Já tam pravdu pojedu! 😵😵

A pro ty , co se ptají ,proč nejedu tento rok. No, možná proto, že tam jedna holka z třídy chce jet , ale už je 24 žáků z 20. Ona je náhradník a pokud tam opravdu chce jet tak musí zaplatit 8.000 a ne 6.000. Navíc by nešla na jednu exkurzi. Docela na nic ne? A i když se možná příští rok pojede do Německa , věřte mi , že já za max. 2 roky budu v Londýně!!!

Ještě než to skončí tak bych ráda napsala , že pod minuli článek Mami , tati chci jet do Anglie jsem neodpovídala schválně , aby to mohla napsat sem.Doufám , že jste to pochopili. Děkuji.

G#...❤