,,Be happy for this moment. This moment is your life."

Červen 2017

31 úkolů za 62 dní

30. června 2017 v 13:08 | Leanne
Ahoj světe!

Dneska je vysvědčení a to znamená jediné. Prázdniny!!! Prázdniny pro mě byly pořád stejné. Dovolená, prázdniny u tety a tábor. Tenhle rok, ale nechci, aby byl obyčejný. Chci aby by byly unordinary. Taky se mi zdá, že takové ty předsevzetí, co si dáme na Nový rok se nezplní. Přece jen si řeknete času je dost. A pak to stejně nestihnete. A raději to necháte na další rok. Proto jsem se rozhodla, že z těchto 2 důvodů si dám na prázdniny 31 úkolů. 31 úkolů za 62 dní. Hm...to bych mohla zvládnout, co myslíte?

BETWEN THE LINES #1

27. června 2017 v 15:44 | Leanne
Ahoj světe!

Dneska to bude úplně nová série s názvem BETWEN THE LINES alias Mezi řádky. Budu tu rozebírat více věcí, témat takžééé...jdeme na to.


Knihy mění naše cesty aneb Miluji koně #1

23. června 2017 v 16:04 | Leanne |  From My Life
Ahoj světe!

Před 4 lety jsem začala jezdit na koni. Koně jsem měla ráda už předtím. Hodně na mě působily knihy, protože když jsem přišla do knihovny nevěděla jsem jaké knihy by mě bavili číst. Tak jsem řekla, že o zvířátkách. O koních. A pak to začalo. Koně jsem začala milovat. Můj pokoj zdobily jejich plakáty, fotografie a obrazy. Chodila jsem na den otevřených dveří do nedalekého hřebčína. Četla jsem o nich v knihách a časopisech. Mým snem bylo posadit se na hřbet tohohle okouzlujícího zvířete.

Jednoho dne měla moje sestra taneční vystoupení. Protože to mě a mojí starší sestru nebavilo jeli jsme brzy domů. Mamka nám to vyčítala, neboť ona i mladší sestra by tam ješťe zůstaly. Měla jsem výčitky svědomí. Ty ovšem ustoupili v pozadí, když se náš bílý Opel zastavil u koňskěho výběhu. U mojí budoucí stáje.

Nebyla to vlastně tak ani stáj. Ten pozemek vlastnila paní, jejíž koníček byli koně. O ty koně se starala spolu se svojí dcerou, která je stejně jako ona milovala. Počet koní se tam neustále měnil, nikdy však nepřekročil hranici 10 koní. Měli tam stáj pro 4 koně a pak ve výběhu pro 2 . Měli ovšem spoustu výběžků a parvin. Většina z nich byla anglický plnokrevník. Začala jsem tam pravidelně jezdívat. Pomalu, ale jistě jsem se učila zatáčet, zastavovat a klusat. Vánoční dárky byli jisté. Přilba, čistící potřeby pro koně, rajtky (kalhoty na ježdění). A i když se pod balícím papírem neobjevila koňská hlava, byla jsem šťastná.

Později jsem se myslím naučila i slušně jezdit, a tak nastal čas pro můj první tábor s koňmi. Zahrála jsem si spoustu her (i na koňském hřbetě), nasmála jsem se a potkala spousty úžasných lídi s nimiž mám spoustu super zážitků. Stále jsem se zlepšovala a moje sny se zase o kousek posunuly. Chtěla jsem se tomu věnovat i pracovně (což mi chtěl každý vymluvit), ale hlavně jsem snila vzlétnout na koňském hřbetě nad překážkou. Chtěla jsem skákat.


Život je krátký

19. června 2017 v 10:42 Píši Ti, tak proč mi neodpovídáš
Ahoj...

Ani nevím, proč Tě zdravím. Stejně mi neodpovíš. Ne, nemýlím se. Dnes jsou to přesně dva měsíce čekání. Čekání, i na to blbé ahoj. Proč mi to sakra neřekneš? Říkal jsi, že mě chápeš. Nechápeš. Říkal jsi, že mě nikdy nenecháš samotnou. Nechal. Říkal jsi, že ke mě něco cítíš. Ty jsi, ale bezcitný. Nikdy nic necítíš. Nikdy nikoho nebudeš milovat. A nikdo Tě nikdy nebude milovat tak, jak já. Mývám bezesné noci. Dlouhé, nekonečné noci plné nočních můr. A přitom nedokážu zavřít oči. Co když mi odepíšes na ten mesenger, kde Ti píšu mé city a každou minutu se dívám, jestli jsi odepsal. Neodepsal. I přesto Tě chci zpět. Místo toho líbáš nějakou kurvu, která se nechala nalákat tvým kabrioletem. Láká ji být nahá v tvém obětí na zadním sedadle. Chce se Tě dotýkat. Ale to já tam mám být. To mě máš líbat. To já mám vdechovat tvou kolínskou. Já chci být tou, kterou povedeš k oltáři. Tak proč, sedím u stolu, kde píšu mé city , ale místo toho mě to teď neobjímáš?

...

PS: Život je krátký

Nechci zůstat v koutě.

17. června 2017 v 8:00 | Leanne |  From My Life
Ahoj světe!

Každý z vás je, nebo aspoň byl opklopený lidmi. Dětmi. Spolužáky. A ať už jste byli oblíbení nebo ne, byli jste jimi obklopeni. Například ve třídě. Určitě tam nejste sami. Je tam s vámi dalších 20 lidí. Je jedno jestli se vám vyhýbají, nebo s vámi chtějí naopak strávit každou vteřinu. Jsou tam. Nevymažete je. Což bych docela ráda. Aspoň na polovinu. Deset, dvanáct. Ne? Ach jo...

Při dlouhých a bezesných nocí jsem přemýšlela nad svým životem. Nad tím, proč jsem byla na prvním stupni tak oblíbená a teď musím o pozornost bojovat do posledního dechu. Závěr je prostý. Se spolužáky na prvním stupni se známe od školky. A na druhém stupni? Nedali mi šanci. Nebo možná jo a já ji promarnila. Už se o mě nezajímají. Konec. Jo, vlastně dneska si ode mě opisovali úlohu. To, ale není ta věc, proč píšu tenhle článek.

Začalo to 5 hodinou, kdy jsme měli mít supla. A to telocvikářku, která učí nás, holky. Protože kluci chtěli hrát jakousi hru, šli jsme cvičit i my holky. Nebyli jsme z toho moc nadšené, protože jsme měli mít další hodinu taky tělocvik. No, ale co. Šli jsme. Dohodli jsme se, že budeme hrát nějakou hru. Jen mi holky. Takže 10 holek. Bez druhé třídy.

Bylo to úžasné. Byla jsem to prostě já a nikdo jiný. V malém počtu dokážu být super. Zábavná holka, se kterou chce každý strávit každou vteřinu svého života. Ale ve velkém počtu jsem jen ustrašená holka v koutě pokoje, která touží po pozornosti. Nedokážu se smát, když vím, že na mě hledí 20 dalších párů očí. Bojím se. Bojím se zvednout z toho zaprášeneho kouta a otřepat si dlaně. Ne to prostě nedokážu.


Proč říkají jedničkáři o testech, že jsou těžké??

13. června 2017 v 16:01 | Leanne |  From My Life
Ahoj světe!

Každému z vás určitě vypadla tato věta z úst: Ten test byl strašně těžký. Myslím, že každičký člověk to někdy řekl. Ať už šprt nebo pětkař. Zkrátka každý. Reakce na tuhle větu jsou různé. Jedni s tím souhlasí. Druzí s tím nesouhlasí. A pak je něco mezitím. Tedy...takhle si to asi někdo představuje. Skutečnost je, ale jiná. Když jste průměrný člověk tak to vypadá asi takto: To jo no. A kolik ti vyšla ta první otázka? nebo: Ani ne, já to zvládl docela v pohodě. Při téhle větě mi to občas přijde jako vychloubání. I když možná není. Pětkaři pak naopak jen řeknou:Hm... Další pětka do sbírky. Ok, a co ti nadprůměrní? Ti šprti? Pokud vám tohle řekne obvykle jen zavrtíte hlavou a řekněte: Jo, jasně, stejně dostaneš jedničku. Což je ve většině případů pravda.

Proč o tom, ale mluvím? Nechci se vychloubat, ale podle známek patřím do skupiny jedničkářů. Proto je mi často trapné, říkat věty jako: ten test byl těžký, když vím, že jsem dostala jedničku, nebo že ji teprve dostanu. Mám přece za 1, takže to pro mě musela být hračka. Nebo ne?


Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta

7. června 2017 v 16:46 | Leanne |  Knihy a Filmy
Ahoj světe!

Určitě každý z vás zná film​ Piráti z Karibiku v hlavní roli Johny Depp v roli Jack Sperow. Tenhle film mám opravdu ráda, nikdy jsem však nebyla na něj v kině. Když jsem se, ale dozvěděla, že je nový díl, nechtělo se mi čekat a tak jsem si na něj koupila lístek do kina.


V dalším pokračování svých fantastických dobrodružství se kapitán Jack, ke kterému se štěstěna opět jednou nemilosrdně obrátila zády, ocitá tváří v tvář bandě smrtících pirátských duchů pod vedením strašlivého kapitána Salazara (Javier Bardem), kterým se podařilo uniknout z Ďáblova trojúhelníku a jejichž jedinou touhou je připravit o život každého piráta - a zejména Jacka. Jackovou jedinou nadějí na přežití je bájný Poseidonův trojzubec, ale pokud má mít šanci ho nalézt, musí přesvědčit ke spolupráci Carinu Smythovou (Kaya Scodelario), geniální a krásnou astronomku, a Henryho (Brenton Thwaites), tvrdohlavého mladého námořníka a člena královského námořnictva. Jedině s jejich pomocí má kapitán Jack, svírající v rukách pevně kormidelní kolo Umírajícího racka, své zoufale nicotné a zchátralé lodi, naději nejen zvrátit nepřízeň osudu, se kterou se poslední dobou potýkal, ale také zachránit si život ve střetu s nejmocnějším a nejděsivějším protivníkem, jakému byl kdy nucen čelit.

Začatek opravdu krásný, později příběh nudnější. Po chvíli nudy byla ovšem ta zajímavější část. V té části jsem se zasmála, což se dá z předešlých dílů předpovídat. Úžasně udělané triky a všechno kolem. Taky je super, že tam byli i starší postavy jako kapitán Barbosa, Will Terner a Elizabeth Svonová (omlouvám se, ale nevím, jak se to píše). Což je podle mě super, protože jsem si lámala hlavu, co se s nimi dělo. Byli tam sice jen chvíli, ale i tak. Je skvělé, jak film Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta neztratila šarm, stejně jako Jack Sperow. Je škoda, že je to poslední díl. Další bych brala.


A co vy? Viděli jste tento film? Pokud ano, líbil se??


I učitelé jsou někdy fajn. Minimálně ten náš.

2. června 2017 v 15:24 | Leanne |  Travel
Ahoj světe!

Dnes je Den dětí. Všem dětem gratuluji. Den tak dětmi očekávaný. Někteří si dají zmrzlinové poháry se šlehačkou politou mléčnou čokoládou, jiní dostanou dárek, který jim dělá radost jeden den. Můj dárek bude lístek na nový díl Piráti z Karibiku. To není nyní důležité. Důležité je to, co nám dala škola. Asi poslední dva roky, každý Den dětí jezdíme na výlet. Ten výlet si každá třída vybere. Tedy většina. Nám ho vybral třídní učitel. Učitel, kterého nijak zvlášť nemáme rádi. Je taky známý jako telocvikář mluvící anglicky. Já ho nemusím, ale ten výlet stál za to.

Měli jsme jít k němu domů. Má mini farmu, kde jsou především ovce. Minulý rok jsme mu jednu dali a tak se na ní můžeme jít podívat. Nikomu se moc nechtělo, protože nemá televizi a v rádiu poslouchá Vltavu. Nakonec jsme se nechali přesvědčit opékáním špekáčkům, které mělo nakonec pouze pár lidí. A tak jsme se vydali na dobrodružství ovšem bez 2 žáků, kteří simulovali. Když jsme konečně překonali tisíc mil, nekonečné kopce a příšerné vedro dorazili jsme do cíle.

Bylo to tam nádherné. Louky plné lučních květin, bečení ovcí, bzučení včel...Ok, beru zpět. Včely tam VÁŽNĚ hezké nebyli. Nakonec jsme si to moc užili. Holky si hladili ovce, psa, dívali se na kozy. Dokonce jsme si vyzkoušeli dojení ovcí. Vůbec mi to nešlo. Kluci zkoušeli, jestli by přežili v divočině (dělali oheň, což znamená nalámat dřevo). Myslím, že se to líbilo všem. Dokonce tam padl návrh, že by jsme tam mohli příští rok přespat. Hm...to by bylo úžasné!! Domů jsem si odvezla zážitky, kšiltovku, kterou jsme našli na rozcestníku a taky čokoládovou tyčinku (koupila jsem si dvě, ale jednu jsem měla na oběd :D).

A co jste vy, dělali na Den dětí?