,,Be happy for this moment. This moment is your life."

Nejtěžší je si stoupnout

25. srpna 2017 v 11:45 |  From My Life
Ahoj světe!
Řiká se, že nejtěžší je udělat první krok. Vyznat lásku, přihlásit se na školu, dát výpověď z práce, která vás nebavila. Některé věci sice nedopadnou dobře nebo podle našich představ, ale aspoň se zbavíme výčitky svědomí, že jsme to nezkusili. Já s tým souhlasím. Měli byjsme dělat první kroky. Ale, převedla bych to na trochu jinou "větu". Nejtěžší, je si stoupnout.


Nebudu vám říkat takový ty divný věci, jako že musíme sebrat dost odvahy, že si musíme věřit... Nechci to říkat, jako člověk přes sklo. Který se na to jen dívá. Nechci to psát jen abych měla nějaké "zajímavé" téma.
Já to zažila. Nebo spíš tím žiju. Žiju na špinavé zemi, ale nemám odvahu stoupnout a jít ven. Z té tmavé místnosti bez oken. A to doslova.
Samozřejmě nežiji ve špinavé místnosti bez oken, ale bojím se jít ven. Na zahradu. Do bazénu. Jít se projít. Nebo nedejbože jet někam autobusem. Sama. Nejela bych ani do sousedního města. Je jen sice pár kilometrů od naší vesnice. Ale bojím se. Lidí. Což je dost ironické na to, že chci bydlet v New Yorku.
Někdy, když je u nás návštěva tak se bojím vyjít z pokoje. Třeba se napít nebo jít na záchod. Ať už jsou u nás v kuchyni (z které se jde do mého pokoje) nebo v obýváku (který je vedle mého pokoje).
Jsem srab. Přiznávám to.
Ale nedávno jsem to překonala. Když jsem se pohádala s mamkou, "utekla" jsem ven. Jen s taškou, kde jsem měla knihu a mobil. Šla jsem na kopec. Je to takový malinkatý kopeček, před naším barákem. Bylo to zcela spontalní rozhodnutí.
Zachvili jsem se s tažkou přes rameno, modrými nazouváky, černou sukni a tmavě modrým nátělníkem ( moje outfiti jsou vážně pecka) dívala na naší část vesnice. Na okolní dědiny. Na další "kopeček". Sedla jsem si do trávy a četla. Byla jsem šťastná. Opravdu šťastná. Obklopena přírodou. S knihou. Uprostřed ticha. Asi ten New York ještě převážím. Potom jsem se rozběhla dolů. Z "kopečka". Za zvuků refrénu písně, která vycházela z mého mobilu. Byla jsem šťastná.
Překonala jsem svůj strach a začala dýchat. Šťastně. Spontalně.
Jenže potom se to všechno vrátilo zase zpátky. Já jsem si četla v pokoji a nevycházela ven. A přišel na ně smutek. Tíseň.
A pak, ani nevím jak, jsem se objevila se svou mladší sestrou venku a hráli jsme na hoňku. Jako by nám bylo 5. A možná, že v ten moment bylo.
Druhý den jsem s ní podnikla spontalní výlet do Zoo. Takže jsem konečně nestrávili celý den zábrana v pokoji.
A dnes.... Co vlastně dnes? Dnes jdu taky ven. Vážně. Chci začít chodit ven a užívat si život na 100%. Možná, že budu venku sama, ale to je jedno. Nestojím o falešné přátele. Teď už to vím. A možná, že dokonce vyrážím do města. Sama. Neplánovaně. Protože spontalní věci jsou ty nejlepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | Web | 25. srpna 2017 v 22:12 | Reagovat

Když jsem četla tu část, kde sis vzala pouze tašku a šla jsi, usmívala jsem se, protože jsi udělala něco, co jsi nikdy neudělala a udělalo tě to šťastnou. Takže pokud tě čtení na kopečku dělá šťastnou, choď tam častěji. Pokud sis užila hraní se sestrou, hrajte si spolu častěji. Já jsem dříve ven moc nechodila pokud jsem nemusela. Vůbec mě to nebavilo. Neměla jsem nějakou potřebu hrát si s kamarády venku. Teď už jsem se však naučila přijímat to, co nám příroda dává a užívat si pobyt venku. Někdy mi stačí pouze procházka, jindy si pořádně zaběhám. Měj se hezky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama